2. Antické základy evropské literatury
2. Antické základy evropské literatury
a) Vysvětli pojem antika.
- umění starověkého Řecka a Říma
b) Proč byla řecká literatura tak úspěšná?
- díky výhodné zeměpisné poloze, rozmezí 3 kontinentů (Asie, Afrika, Evropa)
- kontinuita vývoje - Římané je nedokázali podmanit kulturně, naopak šířili v přepisech a adaptacích řeckou kulturu po celé veliké říši - až západní a střední Evropa
c) Který nejstarší řecký mýtus známe?
Homér - „Ílias“ a „Odyssea“ -
„Ílias“ - vypráví o boji Řeků a Tróji (= Ílion)
- soud o jablko - Paris rozhoduje o nejkrásnější bohyni; bohyně lásky a krásy mu slíbila nejkrásnější ženu Helenu - žena spartského krále. Paris ji unese a schová si ji v Tróji a boje 10 let
- Ílias - epizoda z 51 posledních dnů boje
- hrdinové na řecké straně - Achilleus - nezranitelný mimo jeho paty
- Patrokles - přítel Achillea
- Achilleus nechce bojovat. Patrokles ho tedy poprosí o jeho zbroj a je zabit trójským hrdinou Hektorem
- Achilleus chce pomstu. Zabije Hektora, potom je v bitvě sám zabit - oštěp do paty.
Trója byla dobyta trójským koněm - Odysseův nápad
Danajský dar - Trójané říkali Řekům Danajané
- dar, který přináší újmu
- Není moc propracovaná.
„Odyssea“ - Odysseovo 10 leté bloudění (zažívá různá dobrodružství - Kyklop,sirény, kikoni, čarodějnice Kyrké,...), návrat do rodné Ithaky
- Pénelopa - Odysseova žena
- Pénelopé dala svým nápadníkům za úkol napnout Odysseův luk, a prostřelit 12 sekyr. Dokázal to jen Odysseus. Nápadníci byli vyhnáni.
- mravní odpovědnost vůči rodině a vlasti
- posledních 41 dnů
Kdo používal bajku?
Aisopos (= Ezop) - „Závistivý pes“ - zuřivý pes ležel v jeslích plných sena a vola nažrat nenechal. Voli pravili, že jim pes závidí a nepřeje a lidé, kteří závidí, co sami mít nemohou, nejvíc druhým škodí.
Která autorka žila na ostrově Lesbos?
Sapfó - šlechtična, měla lit. a básnickou školu pro dívky
- píše tzv. monodickou poezii = sólový zpěv za doprovodu lyry
- témata - vše jemné, dívčí a mládí, krása, pestré barvy, vůně, příroda, touha
- „Písně z Lesbu“
d) Řečtí a římští filozofové v literatuře.
Řecko
Platon - užíval tzv. filozofický dialog - dialog o filozofickém problému
- „ Faidros“ - úvah o kráse
- „Symposion“
- „Ústava“
Aristoteles - žák Platóna
- učitel Alexandra Velikého
- „Poetika“ - o umění
- „Rétorika“ - o řečnictví
Řím
Marcus Tullius Cicero - „Dvě rozmluvy“ - vypráví o přátelství a o tom, jaké by mělo a nemělo být. Přátelé by si měli říkat pravdu, ale šetrným způsobem. Občasné kárání od přátel bychom měli přijmout jako věc, která nám pomůže napravit naše chyby.
- vzorný jazyk a „ciceronská latina“
e) Řecké a římské drama.
Řecko
attické období (5. -
- vznik z oslav Dionýsa (Bůh plodivých sil)
- hry měli ráz masových podívaných (mnoho lidí)
- soutěže o nejlepší hru (z komedií) a o nejlepšího herce (z tragédií)
- 1. den - komedie
- 3 dny - tragédie
- Řecké divadlo - nejdříve využívali přírodní nerovnosti
- Římské divadlo - amfitheátr
- účastnit se mohli muži, ženy i otroci, jídlo a pití si brali lidé s sebou, hrálo se až 9 hodin
- vyhlášení vítězů
- v Řecku hráli pouze muži
2 žánry
1. tragédie
- rozkvět v
- vnitřní výstavba děje - úvod - expozice
- zápletka - kolize
- vyvrcholení konfliktu - krize
- zvrat - peripetie
- závěr, řešení konfliktu - katastrofa (tragédie)
- dějové napětí - retardace - odhalování řešení, zpomalování děje
- příběh s tajemstvím - nové momenty napětí, fakta, ale ne původce
- falešná motivace - dohad sváděny na nesprávnou cestu, např. v detektivkách
- znaky antické tragédie - témata čerpá z mytologie
- hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
- konflikt se silnějšími (osud, bohové, společenské zákony), končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí)
- forma - verš
- existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění)
- jednota času, děje a místa
- děj se nečlení na dějství
- spojení mluveného slova, zpěvu a tance
Aischylos - „Oresteia“ - trilogie
- vyjadřuje konflikt mezi starou a novou společností
- 1. díl - hl. hrdina se vrací z trojské války - manželka doma čeká s milencem a manžela zavraždí
- 2. díl - Orestes - její syn - pomstí svého otce a zabije svou matku i jejího druha
- 3. díl - Orestes, ačkoli má pocit, že jednal správně, má výčitky svědomí a odchází kamsi k bohům, kde zpytuje svědomí
Sófoklés - „Antigona“ - doba po trojské válce, kdy zemřel Agamemnón, po smrti otce se synové nemohou domluvit, kdo bude vládnout Thébám
- bratři - Polyneikos si sežene obránce, Etheokles - stojí na straně rodu; oba zemřou a na trůn nastoupí jejich strýc Kreónt
- Etheokles je pohřben
- Polyneikos pohřben být nesmí, kdo ho pohřbí, bude zabit
- sestra Antigona pohřbí svého bratra a trest - bude zazděna ve skalní hrobce
- věštec mu vymlouvá krutý trest a změní rozhodnutí
- syn Kreónta Hajnón je snoubenec Antigony, jde za ní, ona se ale zabije; zabije se i Hajnón a poté i jeho matka a to je trest pro Kreónta za porušení božského zákona mrtvé pohřbít.
- „Král Oidipus“ - hl. hrdina je trestán za viny, jichž se dopustil nevědomky
Eurípides - „Médea“ - pověst o argonautech, kteří chtěli získat zlaté rouno
- Médea pomůže Iásonovi získat zlaté rouno a odejde s ním do Koryntu; mají 2 děti
- Iásonovi se v Koryntu líbí dcera místního vládce a rozhodne se, že se s ní ožení
- Médea pošle nevěstě šaty, které na ní v den svatby vzplanou a zemře i její otec
Médea ví, že ji i její děti čeká smrt, proto je i sebe zabije sama
2. komedie - vzniká a rozvíjí se asi o půl století později než tragédie
Aristofanés - „Jezdci“, „Mír“, „Žáby“ - zpravidla politická satira, řeší aktuální politické otázky - chóry, výsměch i fantastické prvky
- „Jezdci“ - Paflagon - bývalý radní, končí mu volební doba, ale radním chce být dále
- Jelitář - chce být také radní
- oba to jsou lháři, jsou podlézaví, lakomí, navzájem se pomlouvají, nabízejí se Lidu
- Lid - dělá hlupáka, ale nenechá se ošálit. Rozhodne, že Jelitář je větší lhář.
Řím
Titus Plautus - podle řeckého vzoru vytváří římskou komedii
„Lišák Pseudolus“ - hl. hrdiny jsou zamilovaní mladící, prohnaní otroci, lakomci, vojáci, oklamaní bohatí otcové, dívky padlé do otroctví
- Pseudolus je otrok pána Simona. Otrok je mazaný a vychytralý. Synovi Simona přislíbil dívku Foencii. Pán dostal dívku, otrok peníze.
f) Řecké a římské řečnictví a historie.
Řecko
řečnictví
Démosténes - stal se politikem
- měl promluvy proti Filipovi II. - makedonský král
- od té doby se prudké řeči proti protivníkovi nazývají filipika
historie
Hérodotos - otec dějepisu
- nepřejímal celé mýty, neprověřoval některé údaje, věřil v bohy a věštby
- „Dějiny řecko-perských válek“ - psal 40 let poté
- chtěl, aby dílo bylo vyhledávané a napínavé a poučení i zábava
Thukydidés - největší historik starověku
- „Dějiny peloponéské války“
- nesrovnatelně vyšší vědecká úroveň než u Hérodota
- měl dostatek důkazů a informací, nevěřil věštbám ani na bohy
- věřil, že historii tvoří lidé a ne bohové
- byl vypovězen - podezření, že chce být tyran - 20 let se do Athén nevrátil
Řím
filozofie a řečnictví
Marcus Tullius Cicero - „Dvě rozmluvy“ - vypráví o přátelství a o tom, jaké by mělo a nemělo být. Přátelé by si měli říkat pravdu, ale šetrným způsobem. Občasné kárání od přátel bychom měli přijmout jako věc, která nám pomůže napravit naše chyby.
- vzorný jazyk a „ciceronská latina“
Seneca - politik, senátor, měl chatrné zdraví, nejbohatší Říman své doby
- vychovával budoucího Nera (13 let), kterým byl obviněn za spiknutí proti němu a snažil se na sebe neupozorňovat, nakonec se otrávil
- „Listy Luciliovi“ - řešení mravních otázek (např.úvahy o přátelství, dopisy)
- je to jeho nejzralejší dílo, psal v závěru života
historie
Gaius Julius Caesar - císař, vojevůdce, výborný řečník a dokázal strhnout lidi
- „Zápisky o válce galské“
- psal v er-formě
- ve snaze o objektivitu vysvětluje motivy svého chování
Titus Livius - zpracoval římské dějiny od nejstarších dob po rok 9 př.n.l.
- „Kapitolské husy“ - Galové se snažili dostat do Římského hradu. Unikli pozornosti strážců i psů. ale husy si jich všimly a začali kejhat a bít křídly. Probudily Římany, kteří Galy zahnali.
Tacitus - historik
- vyjadřuje názor, že hybnou silou veškerého dění, je touha po moci
- žádal psaní bez předpojatosti
- psal dějiny o císařích
g) Římská poezie
Ovidius - „Proměny“ - asi 250 různých řeckých a římských pověstí
- hrdinové: Odysseus, Caesar, Ikaros
- v každém příběhu dochází k nějaké proměně a svět je proměnlivý a pomíjivý
- „Umění milovat“ - radí mladým mužům a dívkám, jak se chovat
- „naučné“ dílo, je míněno jako zábavná četba
- postřehy ze života římské společnosti
- „Elegie z vyhnanství“ - poslední okamžiky v Římě
Vergilius - národní epos „Aeneis“; ovlivnil novověkou Evropu víc, než Homér se svou „Odysseou“
- „Aeneis“ - je obránce Tróje, který si jako jediný vojevůdce, po jejím pádu, zachránil život. Se svým otcem a synem v čele uprchlíků jde hledat novou vlast
- pouť středozemním mořem, útrapy, bloudění
- dostávají se až do Itálie poblíž řeky Tibery, kde založí město Lavinium - dnes je to Řím
Horatius - „Zlatá střední cesta“ - ódy
- člověk by neměl být ani moc chudý, ani moc bohatý atd.
Martialis - psal epigramy